Po skvělém pocitu z nedávno recenzované novinky „Reflections“ nebylo nic přirozenějšího, než vypravit se i na pražskou zastávku aktuálního koncertního turné finských violoncellistů. Byť znaveni bujarou oslavou po vystoupení slovenských bratrů DEAD POETS SOCIETY z předcházejícího dne, na sedmou hodinu již stepujeme před branou „paláce“. Akreditace zabere jen několik vteřin, ovšem ani běžní smrtelníci o mnoho déle nečekají. Odbavování probíhá plynule a bez problémů, takže během krátké chvilky své svršky zanecháváme v rukách sličné slečny šatnářky a šupito presto na sál.

Ve Veletržním paláci jsem na žádném koncertě ještě nebyl, o to více prosklené „peklo“ překvapilo. Co však oko šokovalo ještě mnohem intenzivněji, než architektonický skvost, byla cena pěnivého moku. Ano, ano, krásně kulaťoučká sumička 40,- korun českých za půllitr točené Plzně dávala tušit, že půjde o zábavu vskutku „lidovou“. A jeden, dva kelímky si přece na takovém koncertě dopřeje každý, že? Příznivci ručních prací v davu, spojených s ukájením se na přednostech druhého pohlaví (nebo alespoň na obsahu jeho kapes) tak dostali zle za vyučenou, protože žádná velká fronta tady skutečně nehrozila. Ale ani typický, po stáncích zevlující a nic nekupující, českých fanoušek si příliš neužil, neboť celý doplňující „merchandise“ tvořil pouze jeden stánek se svítivými trubičkami a jeden plný triček a mikin. Rádi byste nové ošacení v barvách "Relflections"? Není problém, jenom počítejte s tím, že za tričko vypláznete tuším osm stováků, za mikinu s dlouhým rukávem pak ještě další čtyři kila navrch. Raději tedy rychle pryč od „příznivých“ cen přepočtených z výhodného kurzu „Ojra“ a pojďme k hudbě samotné. Vždyť za tou jsme přece přišli především, ne?

Sál byl vizuálně slušně zaplněn, oficiální údaje neznám, ale tipoval bych něco přes tisíc hlav. Ovšem jejich reakce, když hlediště konečně potemnělo a po nezbytném "Intru" na vyvýšených sedátkách zasedla čtveřice hlavních aktérů (vypomáhal ex-člen Antero Maninen) s buclatými mazlíčky mezi stehny, byly spíše vlažné. Ani nevím proč, ale jakási strnulost ze strany diváků se, kromě aplausů mezi skladbami, udržela vlastně po celé vystoupení. Těžko říct, zda byl na vině zpočátku mírně zahuhlaný, později ucházející, přesto však dosti komorně ztišený, zvuk. Nu což, prošli jsme si povinný metallikovský úvod při "Master Of Puppets" a "One" (naštěstí obě milosrdně zkrácené) proložené vlastní dílnou ("Pray"). Na ochutnání z nové desky zazněla balada "ČoHkka", perkusemi z pásu tažená "Heat" a taktéž "Toreador II", sloužící jako předěl ukončený duněním a odchodem muzikantů ze scény. Všichni teď netrpělivě vyhlíželi nástup avizovaného bubeníka, jehož souprava stála zakrytá po celou dobu cellistům za zády, ovšem dočkali se pouze návratu vysvlečené čtyřky. Divné. Další coververze ("Creeping Death"), smyčcové inferno "Pandemonium" a další nový ploužáček "Faraway". Při uvádění písní se spravedlivě střídali „vlasatci“ Eicca Toppinen a Perttu Kivilaakso a právě u posledně jmenované skladbičky nás Eicca požádal o přivítání klavíru. A vskutku, do té doby naprosto zbytečná a chudá projekce teď nad hlavy hráčů promítla černobílé klapky a prsty pianisty nezmizely po celý svůj klávesový part. Hezký a funkční nápad. Konečně došlo také na bicí artilerii Samiho Kuoppamakiho a technici odstranili stínící přikrývku. A ejhle od prvního úderu vzpružila jak celé diváctvo, tak i samotnou APOCALYPTICU a v mnohem větší míře došlo i na pověstné „klepací“ výlety hráčů ze sedaček vstříc publiku. Škoda jen podivného nazvučení. Chápu, že hlavní roli tady hrají cella, ovšem utopit takhle škopky pod nánosem smyčců nebyl dobrý nápad. Kotle ještě ušly, ovšem šroťák a především plechy - to byl děs! Samotný Sami bubnoval dobře, přesně a byť u toho vypadal trošku jako orangután, potřebnou životodárnou vzpruhu koncertu jeho hra rozhodně přinesla! Taková klipovka „Path“ rázem jinak odsýpala a i ty zpropadené covery dýchaly hnedle volněji. Jenomže to už jsme téměř v cíli. Fanoušky vyvolaná pětice s přídavkem neváhá, dočkáme se tak poslední METALLICY ("Enter Sandman"), výborné autorské "Somewhere Around Nothing" i nesmrtelné klasiky "Hall Of The Mountain King" pana Griega. A šlus. Konec! Hala bouří, chce další nášup. Hudebníci se sice ještě jednou vrátí na závěrečné klanění, ovšem nezazní už ani nota navíc.

Pouštěné "Outro" doznívá do rozsvíceného sálu, lidé se courají k šatně, na záchody a domů. Je třičtvrtě na deset, koncert po slabé hodince a půl skončil a já jsem tak trochu na rozpacích. Klady zřejmě nakonec převáží, instrumentálně není defacto co vytknout, ovšem APOCALYPTICA by si měla definitivně zvolit cestu. Chce-li postoupit dál a výš, tak minimálně zapojit bubeníka do všech kompozic, jeho nástroj zrovnoprávnit i co se hlasitosti týče a především mnohem drtivěji v repertoáru upřednostnit vlastní tvorbu před, dnes již značně nudícími, covery. Pravda, nebezpečně se tak přiblíží „běžné“ rockové skupině. Ale to by snad mělo vadit nejméně. S atypičností violoncell už jednou provždy stejně nikdo nic nenadělá.

Použité fotografie pouze ilustrační